Historie židovské čtvrti
I přes rozsáhlé demolice v minulých dobách zachovala řada domů původních židovských obyvatel, pocházejících již z poloviny 16. století, tj. z doby výstavby prvních kamenných domů. Řada z nich obsahuje architektonické prvky typické pro židovské domy, a proto byla celá polovina dosud stojících budov (45) prohlášena za nemovitou kulturní památku.
Počátky mikulovské židovské obce můžeme doložit do doby po roce 1421, když byli Židé vypovězeni vévodou Albrechtem V. Habsburským z Vídně a Dolních Rakous a část z nich nalezla útočiště v blízkém Mikulově. Další příliv nastal po vyhnání Židů z moravských královských měst, především Brna a Znojma. Příslušníci této, ve středověku opovrhované menšiny, se usadili v ulici Za Hradem, zpočátku v sousedství křesťanských domů. Ty ale časem vykoupili a vznikla zde samostatná židovská čtvrť. Samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami mikulovským Židům udělil až v roce 1591 Maxmilián z Dietrichsteina.
Postupně se mikulovská obec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě a sem také byla po svém vzniku před polovinou 16. století umístěna instituce moravského zemského rabína, který v Mikulově sídlil do roku 1851. Mikulov byl rovněž významným duchovním centrem židovství. Obyvatelé obce se živili především drobným obchodem, v 17. a 18. století vzrostl počet řemeslníků.
Život nejen židovské obce, ale i celého města, poznamenal rozsáhlý požár z 10. srpna 1719, kdy celá židovská čtvrť vyhořela. Po novém vybudování ghetta přišel 22. dubna 1737 další požár. V této době byla mikulovská židovská obec s 600 usazenými rodinami nejpočetnější na Moravě, později jejich počet ještě vzrostl. Díky rozsáhlým změnám společnosti v polovině 19. století, byli i Židé zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem, takže mohli volně nabývat majetek a svobodně se stěhovat. Důsledkem těchto změn byl příchod nových židovských rodin z přeplněných ghett velkých měst Brna a Vídně. V roce 1848 se židovská obec stala samostatným subjektem s vlastním starostou i dalšími orgány, zcela zrušena byla v roce 1919. Od té doby byla součástí města. Konec židovským obyvatelům v Mikulově přinesla léta druhé světové války, kterou z nich přežila jen hrstka a k obnovení obce již nedošlo.
První domy v židovské čtvrti byly dřevěné, teprve po zhoubných požárech v polovině 16. století nahradilo dřevo kámen. Proto má také většina dochovaných domů renesanční jádro. Postupným přílivem dalších židovských rodin se zvětšoval i rozsah židovské čtvrti, která po příchodu utečenců z Vídně v roce 1670 zahrnovala krom Hlavní a Příčné ulice (dnes Husova a Alfonse Muchy) též Zámeckou a Úzkou (proti synagoze), na opačném konci sahala až k židovskému hřbitovu. Zcela nově bylo ghetto koncipováno po požáru roku 1719, zcela odděleny byly židovské a křesťanské domy, vybudovány byly ochranné zdi proti dalším požárům a na střechy nesmělo být použito dřevo a šindele. Lepší prostorové podmínky přinesly židovské menšině až změny v polovině 19. století a konec izolace. Po roce 1945 byla řada domů bývalého židovského ghetta zničena, z původních 317 zůstalo 90 domů. Polovina ze zachovaných domů byla právem v nedávné době prohlášena za nemovitou kulturní památku.
foto: Josef Kučera