Možná jste si všimli, že mají písmena kaf, mem, nun, pe a tzadi dva tvary. Druhý tvar se používá pouze pokud se písmeno vyskytne na konci slova.

Menší poznámka k výše uveřejněné tabulce: fialová písmena jsou latinským přepisem písmen hebrejských a jsou založená na fonetické transkripci. Tak například písmena, která pod sebou mají tečku, jsou důrazné souhlásky.

Hebrejská abeceda, tak jak byla přejata z foiničtiny, nereprodukuje všechny zvuky hebrejského jazyka, takže některá písmena představují více zvuků. Písmeno bet například může znázorňovat jak [b], tak [v]. Stejně tak pe představuje [p] i [f] a kap může být [k] i [x]. K rozlišení mezi těmito změnami se k písmenům přidává tečka zvaná dageš, aby se tak vyznačila písmena [b], [p] a [k].

Tak, jako ve všech jazycích odvozených z protosinajštiny, ani ve staré hebrejštině, ani v židovských písmech se nezaznamenávají samohlásky. Když však začala být aramejština coby mluvená řeč více populární než hebrejština, bylo stále důležitější zaznamenávat i samohlásky. Byl tedy vymyšlen systém známý jako "matres lectionis", v němž některá písmena představovala dlouhé samohlásky: 'alef představovalo [á], he značilo [ó] a [á], vav [ó] a [ú], a yod [é] a [í]. Matres lectionis však nebyl kompletní systém a kolem 9. stolení n.l. se k označení samohlásek vžil systém přidávání teček a čárek nad nebo pod písmeno zvaný nikkudim. Ten je známý jako "tiberský systém", podle města Tiberias v Palestině, a byl přidán k matres lectionis jako součást hebrejského písemného systému.