Principy víry
Zrození židovského národa je úzce svázáno s myšlenkou monoteismu. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí v judaismu. Nakládání s Božími jmény vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť 3. přikázání z Desatera nařizuje “nebrat jej nadarmo”. Judaismus považuje za prvořadé činy. Proto se židovské texty více soustřeďují na náboženské a morální předpisy než na teologické rozpravy. „Neboť smysl světa spočívá v možnostech člověka zdokonalovat sám sebe; dokončit, co bylo stvořeno, svými vlastními činy „na základě pravdy a spravedlnosti.“ Čin je považován za logický následek víry. Judaismus také nebere v potaz náhodu, ani osud. Židovská tradice stanovuje jasné rozlišení dobra a zla. Podoba dobra a spravedlnosti je dána Bohem. Je vyjádřena v Tóře, průvodci člověka v hledání morálky. Desky zákona jsou vytesány z kamene, symbolu věčnosti. Neboť podle judaismu se mravní zákon nemění. Judaismus totiž odmítá morálku, která vyplývá z čistě lidské úvahy. Taková morálka by byla nedokonalá, poplatná danému okamžiku a místu. Bůh také obdařil člověka svobodnou vůlí, schopností svobodně zvolit dobro či zlo tak, jak je definuje Tóra. „Je svobodný a zcela zodpovědný za své činy, a až přijde jeho čas, složí účty Stvořiteli.“ Tak jako je nemožné „porušovat přírodní zákony“, aniž bychom se dočkali neblahých následků, je také nemožné „porušovat mravní zákony“, aniž by následoval trest. „Důsledky jsou stejně nevyhnutelné v tomto i předcházejícím případě.“ (Meyer Waxman) Tato myšlenka patří mezi základní principy práva a spravedlnosti v judaismu.
V judaismu ve světě morálky platí, že každý čin je potrestán či odměněn. Podle tradice si Bůh vybral první den židovského roku, Roš Hašana, za den, v němž jsou „duše všech živých“ prověřeny a je stanoven „den posledního soudu pro veškeré stvoření“. Ve hmotném světě je rozhodnutí vždy nezbytné. Ale v mravním světě platí, že přestupek nevyvolá okamžitý trest: Bůh očekává – doufá, že hříšník bude litovat a své chování změní.
„Tešuva“ znemená v hebrejštině návrat (k Bohu, k sobě samému), odpověď. Skládá se ze zpytování svědomí a opravdové lítosti nad spáchanými skutky. Hodnota pokání, která přiměje Boha přejít „od trůnu spravedlnosti ke trůnu milosrdenství“, závisí na skutečné změně chování. Podle tradice je jedno období zvláště vhodné pro lítost nad spáchanými skutky: je to období „deseti dnů tešuva“, které začíná prvním dnem Roš Hašana a vrcholí desátým dnem, na Jom Kipur – v Den smíření.
Ideálem je sloužit Bohu nezištně.
Zákon
Základem judaismu je Tóra neboli Zákon, který má dvojí podobu – psanou a ústní. Tóra je soubor svatých textů judaismu a souvisejících komentářů, které se vyvíjely mnoho staletí. Výraz Tóra znamená: učení – tzn. výklad židovského pojetí světa, člověka a jeho historie.
Psaná Tóra
Je Bible, kterou křesťané nazývají „Starý zákon“. Jádrem Tóry je Chumaš (Pentateuch). Vypráví dějiny hebrejského národa od Abrahama až po smrt Mojžíše. Jejich text spolu s Desaterem nadiktoval podle tradice Mojžíšovi na hoře Sinaji sám Hospodin. Má tedy zvlášť posvátný charakter. Úkolem armády píšařů je přepisovat jej z generace na generaci; každá synagoga vlastní nejméně jeden exemplář. Vedle dějepravných pasáží obsahuje Pentateuch všechny náboženské příkazy a zákazy. O šabatu se z tohoto svitku veřejně předčítají určité pasáže. Svitky jsou připomínkou původu lidstva i židovského národa a nositelem božího slova; jsou zvláštním objektem uctívání a lásky. Jeden svátek je vyhrazen především jim: svátek „Simchat Tora“ (radost z Tóry), během něhož se s Tórou tančí.
Komentáře k psanému Zákonu
Psaná Tóra nemůže být vždy dostatučujícím průvodcem. Zákony jsou popisovány zvláštním způsobem a často jsou nesrozumitelné. Myšlenky psané Tóry většinou nelze aplikovat bez pomoci komentáře. Je-li psaná Tóra společná pro Židy, křesťany a zčásti pro muslimy, ústní Tóra je vlastní pouze Židům. Judaismus totiž klade důraz na praktické použití božího slova ve všech oblastech, což upřesňuje ústní Tóra. Ústní Tóra, známá také jako Talmud, obsahuje rabínské výklady psané Tóry. Má podobu záznamu diskusí řady učeneckých generací nad jednotlivými tématy Zákona. Žádné stanovisko tu tedy není s konečnou platností závazné či naopak překonané. Každá další generace učenců se mohla odvolávat na starší názory či s nimi naopak polemizovat. Úlohou rabínů je vysvětlovat současníkům smysl Zákona ve světle minulých rozhodnutí a přizpůsobovat je novým okolnostem. Komentáře k Tóře mají dvojí úroveň. Starší diskuze jsou shrnuty Mišně („opakování učení“) a další fáze debat je zapsána v Gemaře („doplnění“,“uzavření“).
Opakování učení: Mišna
Nejstaršími ústními vykladači Zákona byli proroci a kazatelé, kteří působili mezi lidem v době starozákonní. Na ty později navázala rabínská akademie, jež vznikla v Jeruzalémě, a dále sedmdesátičlenný rabínský soud, takzvaný Sanhedrin. Rovněž učenci v babylonském vyhnanství vytvořili rabínskou akademii. Výsledky staletí trvajících diskusí těchto nových „učitelů“ Zákona byly nakonec zaznamenány v písemné podobě. Tato první fáze exegeze (kritické zkoumání textu) Zákona trvala 500let (300př.n.l.-200 n.l.) a byla pojmenována Mišna. Mišna stručně objasňuje zásady chování podle židovského práva. Je rozdělena na 6 oddílů (Zemědělství – Modlitby, Šabat a svátky, Rodinný život, Občanské a trestní právo, Služba v Chrámu, Čisté a nečisté).
Doplnění: Gemara
Rozptýlení Židů v diaspoře do míst často velmi vzdálených od center vzdělanosti v Babylonii vedlo k potřebě doplnit výklady a komentáře psaného Zákona o konkrétní a stručná vysvětlení, která by mohli poslové doručit do čtyř světových stran. Babylonští Židé proto každoročně po tři sta let vydávali nová rozhodnutí týkající se psaného Zákona a jejího výkladu (Mišny). Diskuze kolem textu Mišny tak daly vzniknout jejímu doplnění – tzv. Gemaře.
Talmud
Rabíni v babylonském městě Súra si uvědomovali, že tradice ústního Zákona může mezi rozptýleným židovským národem jen těžko přetrvat. Rozhodli se proto písemně zaznamenat dosud pouze ústně tradovaná rozhodnutí a diskuze Mišny a Gemary. Komentáře a výklady, které tvoří páteř Talmudu, jsou výsledkem pravidelných debat, jež se konaly dvakrát do roka ve městě Súra a trvaly vždy měsíc. Zachyceny jsou zde všechny názory, které během těchto diskusí zazněly, včetně těch, které byly nakonec zamítnuty. Vedle těchto právnických debat Talmud zahrnuje i řadu dalších textů, například zprávy o politických dějinách či anekdoty ze života učenců. Vedle Talmudu vznikaly v téže době i homiletické komentáře k biblickým textům, tzv. midraše. Midraše mají často formu podobenství a původně sloužily pro kázání v synagoze. Midraš znamená „zkoumat text do hloubky“. Talmud se stal autorativním textem pro všechny následující generace židovských učenců. Jeho text byl písemně fixován a dále se již nerozšiřoval, stal se však základem mnoha dalších rabínských výkladů a interpretací.
Studium Tóry
Podle tradice je studium Tóry pro Židy elementární činností. „Studium Tóry je nade všechna přikázání.“ Proto v celém židovském světě velmi rychle vznikl důmyslný vzdělávací systém, který tyto texty přesně definuje. Na Cheder (primární vzdělávací instituce) navazuje Ješiva, což je vyšší židovská škola. Mladí i staří zde mohou kdykoli pokračovat ve svých studiích. Podle Talmudu je ideální pracovat jen tolik, aby bylo na živobytí, a zbytek dne zasvětit studiu.
Symboly židovského života
Davidova hvězda
Davidova hvězda je šestiúhelníkový symbol, který se skládá ze dvou rovnostranných, do sebe zaklíněných trojúhelníků, který má poměrně mnoho duchovních výkladů.
Poprvé se tento symbol v historii podle do dnes známých údajů objevuje v Indii. Bylo to v báji o tantrickém Hinduismu. Šesticípá hvězda byla také známa ve starém Egyptě. Zde sloužila jako pomůcka nekromantie (věštění zaříkáváním duchů zemřelých). Zde tento symbol byl pomůckou pro spojení mezi světem mrtvých a živých. Podle Bible (Kazatel 3:19-20; 9:10) však tato komunikace není možná. Ve starém Egyptě byl dále tento hexagram používán jako amulet ochrany. Šlo o amulet ochrany domu i rodinného krbu, zdraví a jistoty na cestách. Tento výklad bývá zpochybňován jinými vědci, ti tvrdí, že je to neprávem přičítáno šesticípé hvězdě, původně takový význam prý byl u hvězdy pěticípé, která požívala v starém Egyptě mnohem většího významu. Jest možné, že se s tímto symbolem se zde Židé setkali, během svého Egyptského zajetí. Pro to mluví i jeho význam ochrany. Na tomto místě je nutno připomenout vyvraždění prvorozených, před vyjitím z Egypta. Šesticípá hvězda jako symbol ochrany na dveřích domů Izraele není ani pravděpodobná.
V helénistickém světě byl hexagram taktéž talisman ochrany, proti démonům a žhářství. V Májské kultuře se tento symbol rovněž vyskytoval jeho použití je známo již z dob kolem roku 1000. V Judaismu je tento symbol označován Magen David, Davidova hvězda, Šalamounova pečeť. Magen David znamená Davidův štít. Podle pověsti měl David při svém souboji proti Goliášovi štít se znakem šesticípé hvězdy (eventuelně přímo ve tvaru šesticípé hvězdy). Tento štít byl podle pověsti obdařen kouzlem boží pomoci.
Jako pečeť či klíč krále Šalamouna stal se tento symbol známý díky legendě, která tvrdí, že král Šalamoun nosil prsten se symbolem šesticípé hvězdy. Tento prsten mu prý dával moc, možnost zlé duchy, démony vyhánět. Toto jsou samozřejmě jen legendy. Jsou hlasy, které zpochybňují obě verze. Například tvrzení, že Šalamounova pečeť neměla šest, nýbrž jen pět či jen čtyřcípou hvězdu.
V Palestině byl hexagram použit poprvé šest století před naším letopočtem! Svědčí o tom nález pečeti z této doby. Později se objevuje kolem roku 200, v nálezu na jednom frýzu objeveném v synagoze v Kapernaum. Ovšem jejich význam prý neměl s velkou pravděpodobností žádnou spojitost s židovskou vírou či židovským společenstvím.
Dalším místem výskytu Davidovy hvězdy jsou náhrobní kameny na židovských hřbitovech. Na našem území se setkáváme s různými typy židovských náhrobků. Zcela běžný je deskový náhrobní kámen zapuštěný kolmo do země – stéla. Jeho tvar, uspořádání nápisu i výzdoba se během staletí vyvíjely a měnily, projevují se ne něm i krajové zvláštnosti. V mnoha krajích bývaly dříve běžné i stély dřevěné, vyřezávané. Byly však méně trvanlivé, takže dnes je najdeme už jen ve sbírkách Státního židovského muzea.
Historické židovské náhrobky jsou nápadné používanými symboly a výzdobou. Dekorativní výzdoba (zjednodušené rostlinné motivy, zdrobněliny architektonických článků a jiné ozdobné prvky) se od středověku vyvíjela spolu s uměleckými slohy, její výskyt a charakter však souvisí i s krajovými a místními zvyklostmi, s tradicí jednotlivých kameníků, s tvrdostí a zrnitostí použitého kamene. Za náhrobní symboliku považujeme především malá plastická vyobrazení v horní části náhrobku. Bývají to nejčastěji symboly potomků jednotlivých starožidovských rodů (žehnající ruce na hrobech kohanitů, konvice s mísou na hrobech levitů aj.), Davidova hvězda nebo koruna, dále znamení symbolizující zaměstnání zemřelého (např. nůžky, lékařská pinzeta, kniha) nebo podoby zvířat symbolizující jeho jméno (např. lev, jelen, ryba, ptáci). Nejčastější náhrobní symboly: žehnající ruce (kohanité) a konvice (levité).
Davidova hvězda na náhrobním kameni je nám známa poprvé použita v 6. století v Tarentu v jižní Itálii. Toto je asi nejstarší souvislost hexagramu a židovství. Ve 12.století prý židovští kabalisté začali užívat hexagramu jako svého spiritualistického symbolu. Kabalisté v něm podobně jako hinduisté viděli symbol sjednocení, v tomto případě šlo však o jejich vlastní sjednocení, přiblížení se Bohu. Rovněž sjednocení mužského a ženského elementu. Kabalisté tomuto symbolu přikládali magickou, ochrannou sílu. V středověku se hexagram stal všeobecným symbolem alchymie. Patrně byl přebrán od Kabalistů, kteří jako tajné učení či učení pro zasvěcené jsou určitou analogií alchymistům. V Alchymii měl hexagram povícero výkladů svého významu. Například šlo o soustavu sedmi kovů či spojení vodních a ohnivých sil.
Teprve prý v 16. či 17. století začal být hexagram v Praze používán jako lokální symbol židovského obyvatelstva. Přitom již roku 1354 císař Karel IV. pražským židům povolil vlastní vlajku používat. Minimálně do roku 1527 byla Pražská židovská vlajka s hexagramem známa. Později se z ní stal spíše privátní symbol židovského společenství, jím pak svoje synagogy či jiné budovy zdobili. Z Prahy se symbol rozšířil do okolních společenství židů až po Amsterodam. V 17. století se začalo užívat hexagramu ve Vídni k označení židovské čtvrti, křesťanská byla označena křížem. Čistý tvar bez koloristiky přijatý v 17. století za symbol judaismu, králů Izraele a Judy, označoval souhvězdí, pod kterým se čekalo na Mesiáše. Co se týče duchovního významu tohoto symbolu prvním významem je to, že jde o symbol pronikání viditelného a neviditelného světa, označuje statickou rovnováhu mezi protiklady, jejich vzájemné pronikání, doplňování se a vliv na všechny přírodní jevy. Magen David - Davidův štít je podle jednoho výkladu symbolikou Herodova chrámu, někdy též nazýván jako pečeť Šalamounova. Je to měřičský obrazec složený ze dvou rovnostranných trojúhelníků. U tohoto symbolu, u těchto speciálních trojúhelníků platí náročné matematické, aritmetické vztahy. Jde o číselné zakódování mnoha parametrů chrámu: západní zeď, jižní, královské sloupořadí atp. Symbolizuje šest bran Dalek, Becharot, Majin, Moked, Korban, Mizzuz.
Davidova hvězda je symbolem života, rovněž věčného života, proto prý i to její zobrazování na hrobech. Dárcem a nositelem života je Hospodin (JHVH). Rozložení tohoto jména Davidova hvězda obsahuje. Označuje rovněž šest pracovních dní a šábes - den svatý. Sedmiprvková hvězdice je symbolem sedmidenního stvořitelského týdne a zároveň pravidelného cyklu. Má význam i eschatologický - šest dočasných prvků - všedních dní, které obklopují Královnu šabbat - věčnost. Davidova hvězda znamená pro zasvěcence rovněž symbol dokonalého Bohočlověka, jenž dokáže uchopit svoji mnoho rozměrovou podstatu a zbavit se omezení lineárního časoprostoru.
Davidova hvězda jako židovský symbol přesto, že má tedy mnoho významů, je nyní vnímána jako symbol, znak společenství. Je to znak společenství věčně žijícího navzdory všem nebezpečenstvím a nástrahám. V Davidově hvězdě jakožto v židovském symbolu, lze tedy nyní vidět krom znaku židovstva i znak života, a pro tento znak života se s největší pravděpodobností stala v roce 1948 symbolem nově vzniklého státu Izraele. 3)
Menora
je sedmiramenný svícen a tradiční symbol judaismu. Existuje několik výkladů symbolického významu menory: Sedm ramen svícnu odkazuje k sedmi dnům stvoření Menora symbolizuje hořící keř, jenž spatřil podle Tóry Mojžíš na hoře Sinaj. Znázornění triumfálního pochodu po dobytí Jeruzaléma roku 70 n.l. na Titově oblouku v Římě. Původní zlatá menora, která byla bohatě vyzdobená, stála ve stanu úmluvy (miškan) v poušti. Později byla údajně přenesena do Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Po zničení Šalamounova chrámu se všechny posvátné předměty ztratily. V Druhém chrámu byla umístěna nová menora vyrobená podle návodu v Tóře. Tato menora byla zřejmě po zničení Druhého chrámu v roce 70 n.l. Římany odnesena a vystavena v triumfálním průvodu, jak zobrazuje Titův oblouk v Římě. Jelikož je menora spjata s posledním vykoupením a příchodem Mesiáše, získala nový význam jako ústřední náboženský symbol lidu Izraele. Menora je také symbol, jež je blízce spojen s židovským svátkem Chanuka. Podle Talmudu bylo po znesvěcení Šalamounova chrámu v Jeruzalémě nalezeno pouze tolik rituálně čistého oleje, který by vystačil pouze na jeden den. Zázrakem však olej hořel po osm dní, během nichž se stačil připravit nový olej. Chanuková menora proto nemá sedm, ale devět ramen. Osm ramen svícnu symbolizuje osmidenní oslavy zázraku oleje a prostřední rameno je určené pro svíci, kterou se zapalují ostatní (šamaš). Tento svícen se správně nazývá Chanukia, nicméně někteří neizraelští Židé používají označení menora. 4)
Kipa
je pokrývka hlavy, kterou věřící Židé nosí ve shodě s tradicí svého náboženství (judaismus). Ta tvrdí, že člověk má mít hlavu pokrytou proto, aby nestál před Bohem nahý. Vyjadřuje tedy úctu k Bohu. Její původ se datuje do pobiblických dob. Podle Talmudu je Žid povinný nosit kipu při modlitbě a studiu Tóry. Povinnost nošení pokrývky hlavy z náboženských důvodů u mužů byla pravděpodobně zavedena až během období kolem zničení druhého Chrámu a krátce po něm. První zmínka se nachází v traktátu Šabat, ve kterém se píše o respektu a bázni před Bohem. Některé zdroje tvrdí že kipa vzešla z pokrývky hlavy velekněze (mitznefet), který jí přípomínal, že vždy je něco mezi ním a Bohem. Tato myšlenka měla jak filosofický tak i psychologický dopad. Z pohledu filosofie učinilo nošení kipot z každého člověka „velekněze“ a z Židů svatý národ. Některé rabínské autority tento úzus rozšířily a tak od 16.-17.století nosí někteří věřící židé kipu neustále. Přinejmenším od 18. století se v mísnosti nosí čepička z látky, saténu nebo sametu. Během 20. století se stala velmi populární pletená nebo háčkovaná čepička (kipa sruga). Nosí se jako pokrývka hlavy v místnosti i venku. Tyto mohou být rovněž různých barev i velikostí.
Kipa může (ale nemusí) sdělovat příslušnost majitele k náboženskému směru judaismu. Ortodoxní Židé aškenázského ritu mají většinou velké, hladké a černé kipot, šité ze sametu nebo háčkované, nicméně ani to není pravidlem, neboť různé skupiny ortodoxních Židů v Izraeli si oblíbily velké bílé pletené kipot. Věřící Židé, kteří se nehlásí k ortodoxnímu judaismu, pak většinou nosí háčkované kipot menší, různých barev a různě zdobené, od tradičních vzorů až po moderní, abstraktní či žertovné vzory (populární u dětí je např. „smajlík“). Stále ale platí, že není možné „kastovat“ Židy podle druhu pokrývky hlavy. V současnosti záleží vzhled kipy čistě na majiteli a jeho vkusu. Je již běžné, že děvčata vyšívají jméno svého přítele na kipu na znamení jejich vztahu. Existují i humorné vzory jako např. obrázek Homera Simpsona či Mickey Mouse. Zvláštní kipot se šijí na slavnostní události, jako je svatba nebo Bar micva. Ta je většinou saténová v barvách bílé či modré, někdy je vnitřek kipy nadepsán údaji o oslavenci či ženichovi a nevěstě na paměť příležitosti, ke které byla kipa ušita. 5)
Synagogy
V současné době je v České republice 200 synagog, z nichž jen tři (dvě v Praze a jedna v Brně) se používají k bohoslužebným účelům. Některé synagogy byly opraveny a staly se kulturní památkou, jiné byly přebudovány pro světské účely nebo slouží jako modlitebny křesťanských církví. Mnohé z nich nedostatkem prostředků a zájmu chátrají. Stejně jako některé hřbitovy jsou smutnými svědky osudu židovských komunit u nás.
Synagogy jsou prostorem pro společnou modlitbu Židů. Jejich historie sahá velmi hluboko do dějin židovského národa. První stavby podobající se dnešním synagogám se začaly stavět během babylónského zajetí Židů a po něm - sloužily jako náhrada za zbořený Chrám (586 př.n.l.). V diaspoře se pak staly hlavními centry společenského a duchovního života obce.
Hlavní účel synagogy je bohoslužebný. Ve středověku však k synagogám náleželo několik dalších objektů, jako byla škola, studovna, dům rabína, místo pro rituální očistu, pekárna macesů, atd. Byly tedy i místem vzdělávání a setkávání.
V České republice se dochovaly synagogy z různých období. Jejich vnější podoba je závislá na společenských poměrech a dobovém architektonickém slohu. Před zrovnoprávněním Židů v roce 1781 podléhal vzhled synagogy omezením a zákazům. Stavba nesměla být nápadná, přesahovat okolní domy, podobat se křesťanskému kostelu, stát na náměstí, atd. Teprve po josefínských reformách se začaly stavět nápadnější a různorodější stavby, často podobné kostelům a podléhající architektonickým vlivům dané doby.