Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

Díl I. * Náboženské příkazy *

Osobitými tradicemi a zvyky Židé vyjadřují zásady svého náboženského vyznání zvaného judaismus. Judaismus ovšem znamená více než jen například pravidelné modlitby, oslavu svátků či dodržování zvláštních jídelních pravidel. Spíše než náboženskou naukou je způsobem života, který zahrnuje veškeré lidské konání od narození do smrti.
Základem judaismu je idea monoteizmu, vyjádřená v hebrejské Bibli (viz Starý zákon). Ta popisuje jedinečné činy Boha, jenž z ničeho stvořil svět, dal Izraeli prostřednictvím Mojžíše svou Tóru a zavázal si toto společenství smlouvou. Podle ní mají Židé naplňovat boží vůli, a tak hlásat všem národům boží poselství.
Pozn. O formulaci věroučného systému se pokusil kodifikátor Maimonides (12.st.), jehož 13 článků víry se stalo součástí modlitebních knih – Víra v existenci Boha-stvořitele; v jednotu a jedinost Boha; v netělesnost Boha; ve věčnost boha; že Bůh je jediný, ke kterému je možné se modlit; v proroctví a jeho pravdivost; že Mojžíš je největší z proroků; v božský původ Tóry; v nezměnitelnost Tóry; že Bůh je vševědoucí; že Bůh odměňuje spravedlivé a trestá hříšníky; v příchod Mesiáše; v nesmrtelnost duše a zmrtvýchvstání.
Součástí posvátné služby Bohu je podle judaismu i dodržování zvláštních náboženských předpisů zvaných hebrejsky micvot. Podle tradice Tóra obsahuje 613 příkazů (248 kladných, 365 záporných), které do podrobnosti rozvedl Talmud a další nábožensko-právní literatura. Mnohé z těchto příkazů však ztratily praktický význam po zániku jeruzalémského chrámu.
Některé z příkazů judaismu se staly součástí všeobecné morálky a etiky – zejména ustanovení Desatera. Časté jsou příkazy z oblasti práva, zdravovědy, jídelní předpisy... Nejde však přitom o bezobsažnou formálnost a obřadnost. Žít podle micvot se v judaismu považuje za ctnost a odměnu, které je člověk hoden jen tehdy, když všechny příkazy koná s láskou a vnitřní opravdovostí.

Díl II. * Modlitba, studium, dobré činy *

V minulém díle jsme se dozvěděli něco o židovských náboženských příkazech - micvot. Tak tyto micvot se stávají závaznými pro chlapce od 13-ti a pro dívky od 12-ti let. Judaismus má přitom za to, že jejich naplňování vede člověka nejen k bohabojným - tedy v každém ohledu dobrým činům, ale že jejich prostřednictvím lze pochopit vnitřní smysl Tóry (z hebrejštiny se překládá jako "vodítko,návod"). Protože příkazy Tóry jsou pro věřící Židy závazné, má též Tóra význam náboženského zákona. Judaismus však především zdůrazňuje smysl Tóry jako božího učení, jehož taje může člověk odkrýt svým rozumem. Proto judaismus vyzývá k neustálému čtení Písma i děl náboženských autorit, aby člověk pochopením v Tóře popsaných dějů a na základě vlastní zkušenosti mohl svobodně zvolit dobro a odmítnout zlo. Nakonec jsou to v životě činy co rozhoduje. Lidské skutky jsou tak v židovství nejvyšším měřítkem vědění i zbožnosti. A protože každý člověk udělá v životě chybu, vyzývá judaismus k její pokorné nápravě. Jak je psáno v jednom starém židovském textu: "Pokání, modlitba a dobročinnost odvracejí zlý osud."
Židovské zvyky a tradice převádějí tyto zásady do praktického každodenního života. Významné místo mezi nimi připadá bohoslužbě, ale neméně důležité jsou i zvyklosti spjaté s domovem.

Díl III. * Židovský kalendář *

Židovský kalendář (luach) se liší od kalendáře běžně užívaného. Zatímco ten poměřuje běh času pohybem Slunce, židovský kalendář počítá podle slunečního cyklu jen roky, ale měsíce určuje podle lunárního cyklu. Délka měsíce odpovídá zhruba skutečné době oběhu Měsíce kolem Země. Protože tato obrátka trvá 29,5 dne, má měsíc (chodeš) 29 nebo 30 dní.
Měsíc začíná novoluním - objevením prvního srpečku Luny. Začátek měsíce se původně vyhlašoval na základě přímého pozorování Měsíce. Od poloviny 4.století však začátky měsíců určuje kalendář sestavený na základě přesných výpočtů.
Hebrejské měsíce se počítají od prvního jarního měsíce, který se nazývá nisan. Následují ijar, sivan, tamuz, av, elul, tišri, chešvan, kislev, tevet, ševat a adar. Lunární rok (12 cyklů oběhu Měsíce),je v průměru o 11 dní kratší než sluneční rok. Tento rozdíl se vyrovnává jednou za dva nebo tři roky vložením 13. měsíce, který se nazývá adar šeni (druhý adar). Tato úprava je nutná, protože měsíc nisan musí vždy připadnout na začátek jara. Měsíce začínají od nisanu, ale hebrejský letopočet se mění na podzim. Židé totiž počítají roky od stvoření světa, ke kterému podle nich došlo 1.dne měsíce tišri. (Tak například židovský rok 5757 začal 13.září 1996 občanského kalendáře.)

Díl IV. * Dny všední a sváteční *

Judaismus přikládá velký význam prožívání času, v jehož rytmu Židé nacházejí odvěký boží řád. V souladu s Tórou proto dbají na rozlišení dne všedního, vyplněného prací, a dne svátečního, určeného nejen k odpočinku, ale především k oslavě velkých božích činů. Podle biblického duchovního poselství a mnohdy i souvislosti s přírodním cyklem tak Židé rozlišují jednotlivé svátky. Každý z nich má svůj jedinečný význam a právě tak každá jednotlivá hodina. Zvyklosti se proto mění i podle denní doby, ale vcelku vytvářejí jeden jediný celek.
Židovské sváteční dny se zásadě dělí na dvě skupiny. Do první patří svátky ustavené v Pěti knihách Mojžíšových (Pentateuch), do druhé náboženské slavnosti a půsty, zavedené v pozdějším období k připomenutí některých historických událostí v životě Izraele. Svátky se slaví především bohoslužbou v synagóze. Významné místo však též patří domácí oslavě a zvykům, které se mění i podle jednotlivých zemí. Přes zásadní shodu kultu se proto poněkud liší bohoslužby Židů sefardských a aškenázkých. Zvláštní místní zvyky či texty často odlišují i život jednotlivých náboženských komunit.

Díl V. * Zvláštnosti židovské modlitby *

Při modlitbách a požehnáních musí mít židovští muži pokrytou hlavu.1)  Podobně je tomu při návštěvě posvátných míst, především synagog a hřbitovů. Muži proto nosí buď čepice, nebo klobouky, ale ty často nahrazuje malá čepička zvaná kipa či jarmulka.
Jiná zvláštnost židovské modlitby - navlékání modlitebních řemínků – vyplývá z ustanovení Páté knihy Mojžíšovi(6,4-9), kde je psáno: “Budeš milovat Hospodina, svého Boha, z celého srdce, z celé duše a vší svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, v tvém srdci. Vštěpuj je svým dětem a rozmlouvej o nich, když sedíš ve svém domě, když půjdeš po cestě, když uleháš a když vstáváš. Připevni je jako znamení na svou ruku a ať jsou pamětní páskou mezi tvýma očima.” Oním “znamením na ruce” a “páskou mezi očima” jsou právě modlitební řemínky, zvané hebrejsky tefilin. Tefilin tvoří malé, na řemínku navlečené kožené pouzdro. Do něho jsou vloženy proužky pergamenu s vybranými verši z Tóry. Kromě vyznání víry, připomínají zásadu boží odměny a trestu podle lidských skutků, povinnost učit děti víře a nezapomenout na otroctví izraelského lidu v Egyptě. Jedno z pouzder se při modlitbě připevňuje na levou paži ve výši srdce, druhé na čelo. Tím Židé vyjadřují, že chtějí bohu sloužit rozumem i citem. Tefilin nosí pouze muži po dosažení náboženské plnoletosti(13 let), zejména při ranní modlitbě ve všední den.
Další povinností, která se vztahuje pouze na muže, je povinnost nosit modlitební plášť - talit, uložená v úryvku Čtvrté knihy Mojžíšovi(verše 15,37-41). Na koncích pláště mají Židé třásně (cicit). Talit se zhotovuje z vlněné nebo hedvábné látky obdélníkového tvaru, k jednotlivým cípům se připevňují střapce. Tality jsou dvojího druhu – velký a malý. Velký se užívá jen při ranní bohoslužbě, malý se nosí po celý den pod šaty.

Díl VI. * Ranní, odpolední a večerní modlitba, požehnání *

Ranní modlitba:
Podle hebrejského kalendáře trvá den od soumraku do soumraku v souladu ze slovy Páté knihy Mojžíšovi: “A byl večera bylo ráno, jeden den.” Ovšem pro člověka je počátkem aktivity den, a proto i v pořadí modliteb má ranní modlitba(šacharit) určující význam. Modlitba začíná požehnáním, následují žalmy opěvující dokonalost a nádheru Bohem stvořeného světa, ve 3.části se Židé modlí vyznání víry – “Šema Jizrael”(“Slyš, Izraeli”) a modlitba vrcholí tichou osobní modlitbou “Šemone esre”. Součástí ranní modlitby bývá prosba za mír – šalom a také aramejská modlitba za zemřelé – Kadiš. Při modlitbě mají muži modlitební plášť(talit) a řemínky(tefilin).
Odpolední a večerní modlitba:
Odpolední modlitba(mincha) je v porovnání s ranní poměrně krátká. Základ tvoří žalm 145, který se v těší obzvláštní úctě, následovaný modlitbou “Šemone esre”(“Osmnácti požehnání”). Nejčastěji se odpolední modlitba pronáší před západem slunce. Zpravidla na ni hned po setmění navazuje modlitba večerní(maariv). Ta je až na některé výjimky shodná s ranní modlitbou. Na rozdíl od ranní bohoslužby, při níž se v pondělí a ve čtvrtek předčítá z Tóry, se odpolední a večerní musí bez svitku obejít.
Požehnání:
Židé pronášejí řadu požehnání(berachot), které provázejí mnohé úkony běžného života. Zvláštní význam mají zejména požehnání spjatá s jídlem. Jídlo totiž podle judaismu neuspokojuje jen fyzickou potřebu, ale je darem, za něž věřící Bohu děkují. Pokud Židé požívají chléb, musí si navíc rituálním způsobem omýt ruce(omytí z hygienických důvodů je samozřejmostí). Hlavní denní jídlo uvedené chlebem se totiž chápe jako hostina. Proto i po něm nenásleduje prosté požehnání, ale obsáhlá modlitba po jídle nazvaná hebrejsky “Birkat ha-mazon”.

Díl VII. * Synagoga *

Synagoga je slovo řeckého původu, jenž znamená "shromáždění". Tomuto označení odpovídá i hebrejské označení synagogy bejt kneset neboli "dům shromáždění". V synagoze se především konají bohoslužby, ale slouží také jako místo výuky a společenského styku. Místem židovské modlitby byl původně jeruzalémský chrám-odvěké srdce náboženského a národního života Izraele. Po jeho zničení Římany roku 70 se ústřední institucí náboženského života stala synagoga. Nejvýznamnější postavení v synagoze náleží tradičně rabínovi(rabi), který bývá duchovním vůdcem obce a znalcem náboženského práva. V bohoslužbě mu připadá především úloha kazatele, někdy též předříkávače. Bohoslužbu vede zpravidla kantor(chazan), kterému pomáhá volený představený(gabaj).
Všechny synagogy mají svůj duchovní vzor v jeruzalémském chrámu, čemuž odpovídají zejména předměty chrámového rituálu zobrazované na synagogálním náčiní. Častá jsou vyobrazení sedmiramenného svícnu, který je symbolem izraelského národa. Nejdůležitější částí synagogy je svatostánek(aron ha-kodeš), v němž se uchovává to nejcennější co synagoga má: Tóra-biblických Pět knih Mojžíšových, ručně psaných na svitku pergamenu. Svatostánek vždy stojí u východní stěny stavby(směrem k Jeruzalému) nebo je do ní vestavěn. Před svatostánkem svítí věčné světlo(ner tamid), dveře svatostánku zakrývá synagogální opona(parochet), k předčítání a ke kázání slouží pult(amud).Při tradičních židovských bohoslužbách se muži modlí odděleně od žen. V synagogách se proto nachází zvláštní ženská modlitebna(ezrat našim) a pokud jsou ženy s muži v jedné síni, odděluje je zástěna(mechica).
V České republice se zachovalo více než 200 synagog(nejznámější pražské"Pinkasova" a "Staronová")v drtivé většině však již neslouží původním bohoslužebným účelům.

Díl VIII. * Šabat *

Běh všedních dní se jednou týdně přeruší oslavou šabatu - dne odpočinutí. Ten je v židovském kalendáři posledním dnem týdne, protože Židé ve shodě s biblickým příběhem stvoření považují neděli za den první. O šabatu hovoří čtvrté přikázání Desatera: "Pamatuj na den odpočinku, abys jej světil!"(II.Mojžíšova 20,8). Šabat byl dán člověku, aby si fyzicky odpočinul a občerstvil svého ducha modlitbou a studiem Tóry. O šabatu proto Židé nemají pracovat, jak se lze o tom dočíst v Tóře a i u biblických proroků.
Podle náboženských předpisů se za práci považuje jakákoliv úmyslná fyzická činnost, která vytváří nové věci. Není přitom důležité, s jakým cílem se práce koná. Jednotlivé zapovězené práce uvádí talmudský traktát "Šabat". Řadí mezi ně například i rozdělávání ohně, psaní a cestování. Židé proto obvykle tráví šabat na jednom místě v hranicích města a v nejbližším okolí. Dávné předpisy jsou současně přizpůsobovány moderní době, takže o šabatu nelze ani kouřit, jezdit autem či zapínat nebo vypínat elektrické spotřebiče(třeba televizi).
Šabat však není smutným dnem plným zákazů. Omezení mají člověka zprostit diktátu práce a věcí, dát mu čas, který by v klidu věnoval sobě, rodině a přátelům. Tento sváteční den proto provázejí četné zvyklosti souhrnně označované oneg šabat - potěšení ze šabatu. Patří k nim slavnostní oblečení, osvětlení, jídlo, zpěv šabatových písní, návštěva známých, ale též třeba více času pro spánek. K šabatovým zvyklostem patří také pečení zvláštního šabatového chleba-chaly, který chutí i tvarem připomíná vánočku. Tyto chaly, stejně jako další pokrmy, musí být připraveny již v pátek odpoledne, neboť i vaření je o šabatu zakázáno. Neméně důležitá je duchovní příprava na šabat spočívající v meditaci při rituálním ponoření v lázni "mikve". Šabat začíná v páteční podvečer zažehnutím dvou šabatových světel (nerot šel šabat)-svíček nebo olejových lamp. Obřad se v synagogách i domácnostech koná ještě před západem slunce. Světla zapalují ženy a pronášejí přitom požehnání s modlitbou za blaho rodiny. Šabatová bohoslužba se do značné míry shoduje s modlitbou pro všední den, ale přídavky zdůrazňují radostnou náladu, a naopak potlačují připomínky národních neštěstí a každodenních starostí.

Díl IX. * Roš ha-šana *

K židovským Vysokým svátkům, nazývaným též Dny bázně nebo Deset dní pokání, patří Nový rok(Roš ha-šana), Den smíření(Jom kipur) a sedm dní mezi nimi. Tyto svátky připadají na podzimní měsíc tišri.
Nový rok, který se slaví 1.a 2.tišri, je podle židovské tradice dnem stvoření světa. Pro tento sváteční den platí stejná náboženská pravidla jako pro šabat, takže se především nemá pracovat. Navíc tento svátek má ještě své zvláštní významy. Jejich smysl vyplývá ze tří dalších označení Nového roku jako Dne troubení, Dne vzpomínání a Dne soudu. V prvním názvu se odráží biblický příkaz troubit na beraní roh-tzv.šofar. Jeho kvílivý zvuk při novoroční bohoslužbě má věřící probudit z mravní ochablosti. Současně připomíná smlouvu mezi Bohem a Izraelem na hoře Sinaj, kdy rovněž zazněl zvuk šofaru. Druhé označení Nového roku-Den vzpomínání-připomíná, že se člověk má rozpomenout na své skutky a napravit je. Den soudu pak říká, že v novoroční den je celý svět souzen. Bůh podle skutků člověka určuje, kdo bude zapsán do boží Knihy živých, komu je souzeno bohatství a komu bída. Nepříznivý osud však lze odvrátit pokáním, zbožností a dobročinností.
Roš ha-šana je tedy svátkem vážným, jak už naznačuje zvyk pronášet celý předcházející měsíc kajícné modlitby s prosbou za odpuštění. Se slavením Nového roku je spojen zvláštní obřad konaný na břehu řek či potoků zpravidla odpoledne 1.den svátku, nazývaný tašlich. Toto hebrejské slovo člověku přikazuje: “odvrhneš”-míní se hříchy. Věřící tak symbolicky činí, když do tekoucí vody házejí drobty chleba.

Díl X. * Jom kipur *

Dny pokání vrcholí 10.den nového roku nejvýznamnějším židovským svátkem, Dnem smíření-Jom kipur. V tento den Židé nejen nepracují jako při ostatních svátcích, ale navíc drží celodenní půst. Myšlenka smíření, ústřední pojem svátku Jom kipur, předpokládá napravení, obnovení vztahu člověka k Bohu. Aby však k tomu došlo, musí se každý nejprve usmířit s lidmi. Židovská tradice proto žádá, aby ten, kdo jiným jakkoliv ublížil, požádal poškozené o odpuštění, ještě než se začne modlit.
Svátek začíná úpěnlivou modlitbou v aramejštině “Všechny sliby”(Kol nidre). Tato prosba o odpuštění všech nesplněných slibů zahrnuje neuvážené závazky pramenící z náboženské horlivosti (například příslib neúměrně těžkých půstů). Závazků vůči lidem však nezprošťuje – ty je třeba vždy plnit. Modlitba “Všechny sliby”se též historicky váže k Židům, kteří se pod nátlakem zřekli otcovské víry, avšak tajně ji dál vyznávali.
Ranní bohoslužba začíná velmi časně a s krátkými přestávkami tvá až do večera, kdy půst končí po modlitbě “Uzamčení”(hebrejsky Ne’ila). Podle tradice se v tuto chvíli uzavírají brány nebes před modlitbami a Bůh pečetí osud všeho živého na příští rok. Věřící se během svátku Jom kipur především očišťují od všech hříchů, a proto význačnou část bohoslužby zaujímají kajícné modlitby a litanie. Odpoledne se po četbě z Tóry předčítá biblická kniha Jonáš jako příklad božího milosrdenství s těmi, kdo napravili své špatnosti. Na Den smíření Židé rovněž vzpomínají na nejbližší zemřelé při zvláštní modlitbě “Upamatování”(hebrejsky Mazkir). Avšak i sami věřící více než jindy dávají najevo svou odevzdanost do boží vůle, což vyjadřují oblékáním kitlu -bílého, volně splývajícího pohřebního rubáše, v němž, až nadejde čas, jsou vskutku pohřbeni.

Díl XI. *Pesach*

Poutní svátek Pesach neboli “Svátek překročení”trvá osm dní od 15.do 22. nisanu hebrejského kalendáře (přibližně duben). Židé při něm slaví osvobození Izraele z egyptského otroctví a sám název souvisí s 10.egyptskou ranou, kterou Hospodin usmrtil vše prvorozené v zemi vzpurného faraóna. Podle Bible Bůh ušetřil, doslova “překročil”(hebrejsky pesach) domy zotročených Izraelců, kteří přinesli oběť beránka a poté pod vedením Mojžíše opustili Egypt.
Jiným názvem Pesahu je “Svátek nekvašených chlebů”(Chag ha-macot). Jak se píše v Bibli, Izraelci opustili místo otroctví tak rychle, že jim nestačilo vykvasit těsto připravené k pečení chleba. Vzali si proto na cestu jen pražené moučné placky rozdělané ve vodě-macesy. V návaznosti na tento příběh, ale i z dalších, židovskou tradicí zmiňovaných důvodů, se po celý svátek Pesach nesmí jíst nic kvašeného. V hebrejštině se takové pokrmy označují jako “chamec”. Chamecem se přitom rozumí jak kvašené pokrmy připravované z pěti základních druhů obilí, tak i nápoje z obilovin - například pivo. Chamec se ovšem nesmí ani uchovávat, a proto se v tradičních židovských domácnostech koná před začátkem svátku velký úklid, při němž se veškerý chamec odstraní. Po večerní modlitbě v synagoze se koná první den Pesahu pobožnost spojená se slavnostní večeří. Tento obřad se nazývá “seder”(pořádek), neboť celý pořad večera se řídí pevným řádem. Na slavnostní stůl se pokládají tři od sebe oddělené macesy a dále pět pokrmů se symbolickým významem. Pečená kost(zero’a) připomíná oběť beránka, vejce(bajca) je vzpomínkou na sváteční oběť v jeruzalémském chrámu, hořké byliny(maror) znázorňují hořkost otroctví, zatímco petržel nebo brambor(karpas) připomínají jaro. Konečně sladká směs z ovoce, vína a koření(charoset) představuje maltu, z níž izraelští otroci v Egyptě vyráběli cihly. Při hostině otec předčítá ze zvláštní knihy modliteb, požehnání, příběhů a písní o odchodu z Egypta. V rámci tohoto vyprávění(hagada) se přítomné děti táží po významu různých biblických událostí a hned dostávají odpověď. Během hostiny se též pijí postupně čtyři poháry vína a na stole je připraven zvláštní pohár pro proroka Eliáše. Toho Židé považují za zvěstovatele příchodu Mojžíše, a proto je k sederu zván jako neviditelný host. Pesach tak Židům nepřipomíná jen minulé záchrany, ale zůstává i příslibem budoucí spásy.
Pesach trvá osm dní, ale jen dva první a poslední dny mají plně sváteční charakter a nesmí se při nich pracovat. Prostřední čtyři dny označované jako polosvátek se může vykonávat běžná činnost, ale modlitba je slavnostnější, s řadou oslavných žalmů. Kromě části Tóry se v synagóze čte i biblická “Píseň písní”, chápána nikoliv jako milostná poezie, ale jako podobenství o mystickém vztahu Boha ke společenství Izraele.

Díl XII. * Šavu’ot *

Se svátkem Pesach bezprostředně souvisí další poutní svátek – „Svátek týdnů“(Šavu’ot). Od počátku Pesachu ho totiž dělí přesně 7 týdnů a podle toho dostal své jméno. Šavu’ot se tak slaví 6. a 7.sivanu hebrejského kalendáře(zpravidla druhá polovina května nebo první polovina června).
Šavu’ot má dvojí obsah. První je zemědělský. Když ještě existoval jeruzalémský chrám, Židé do něho přinášeli po 49 dnů mezi oběma svátky snop ječmene(omer) z nové úrody. Zemědělský význam Šavu’ot zvýrazňují i další hebrejská jména svátku v Tóře –„Svátek sklizně“ a „Svátek prvotin“. Poutníci, kteří kdysi přinášeli do chrámu prvotiny z nové úrody pšenice, tak vyjadřovali vděčnost Stvořiteli za vše, co země dává lidem. Židé tak činí dodnes, když během svátku zdobí synagógy a domy květinami a ratolestmi stromů. Svátek týdnů má však především hluboký duchovní význam. Je oslavou dne, kdy Hospodin vyhlásil na hoře Sinaj svůj mravní zákon – Desatero – a předal Mojžíšovi knihu božího učení, Tóru. Období sedmi týdnů mezi svátky Pesach a Šavu’ot tak spojuje připomínku fyzického osvobození člověka s osvobozením ducha – darováním Tóry. Velmi zbožní Židé proto zůstávají v synagóze i po večerní bohoslužbě a celou noc studují vybrané části Bible, Talmudu a kabalistických spisů.

Díl XIII. * Sukot*

Koncem září nebo počátkem října, necelý týden po Dni smíření, začínají poslední poutní svátky. Prvním z nich je „Svátek stanů“(Sukot), trvá 7 dní od 15.do 21.tišri. Hned poté následuje „Osmý den shromáždění“(Šemini aceret) a mimo Izrael se slaví ještě další sváteční den (23.tišri) nazývaný „Radost z Tóry“(Simchat Tora). Celkem jde tedy o devítidenní sváteční období z něhož však jen první dva dny mají plně sváteční ráz a nesmí se při nich pracovat. Ostatní dny tvoří polosvátky, kdy práce není zapovězena.
Sukot těsně souvisí s biblickým příkazem pobývat sedm dní ve zvláštních stanech či stáncích. Stánek(suka) je nevelký provizorní přístřešek pokrytý listnatými ratolestmi nebo chvojím. Pobyt v suka připomíná biblické vyprávění o tom, jak Židé čtyřicet dní putovali pouští, než se usadili v Zaslíbené zemi. Suka přitom znázorňuje obtíže cesty, ale je též podobenstvím ochrany, která „jako oblak“ obklopovala izraelský národ.
Šemini aceret má jiný obsah než Svátek stanů. Je to dáno především významem zvláštní modlitby za déšť(Gešem), která se čte při ranní bohoslužbě. Bez podzimních a později jarních dešťů by se Zaslíbená země změnila ve vyprahlou poušť. Blahodárný přírodní koloběh, střídání jednotlivých období, má však i svou obdobu v oblasti duchovní. To je vyjádřeno židovským zvykem ukončovat v „Osmý den shromáždění“ četbu posvátného svitku s pěti knihami Mojžíšovými. Jeden cyklus čtení končí, ale nový hned začíná.
Tak je tomu dnes v Izraeli. Židé v ostatních zemích však celý obřad slaví jako samostatnou slavnost až následující den. Říká se jí „Radost z Tóry“(Simchat Tóra). Den je to vskutku radostný. Muži obcházejí se svitkem v ruce bimu, někdy vyjdou i před synagogu, aby zpěvem a tancem oslavili velikost Tóry. V průvodu s nimi kráčejí i děti a ženy a společně se radují ze svého písma, jež v modlitbě nazývají „stromem života“.

Díl XIV. *Chanuka*

V pobiblické době přibyly k Vysokým a poutním svátkům další slavnostní dny, zavedené na počest význačných historických událostí. Od svátků se liší tím, že při nich neplatí úplný zákaz práce.
K náboženským slavnostem Židů patří především „Svátek zasvěcení“ (hebrejsky Chanuka) a „Svátek losů“(Purim). Obě tyto slavnosti připomínají boží pomoc v době nouze a obě se slaví v zimním období. O jejich oblíbenosti svědčí slova psaná v Talmudu: „I kdyby byly všechny svátky zapomenuty, Chanuka a Purim nikdy nezaniknou.“
Osmidenní Svátek zasvěcení-Chanuka, se slaví od 25.kislevu do 2.tetevu hebrejského kalendáře(většinou prosinec). Svátek upomíná na vítězství Židů na vojsky Antiocha IV., seleukovského panovníka Sýrie, jež v druhé polovině 2.století př.n.l. ovládal Zaslíbenou zemi. Když Židé po třech letech bojů vyhnali vetřelce, zasvětili jeruzalémský chrám boží službě. Zapálili též sedmiramenný svícen (menora) a tu došlo k zázraku. Jediná konvička posvátného oleje, kterou Židé našli, měla udržovat plamen jeden den, ale nakonec vystačila na celých osm dní. Přesně tak dlouho trvalo, než byl nachystán nový olej.
Na paměť této události se v židovských domech zapalují světla v osmiramenném svícnu, který se nazývá chanukija. První večer se zažíhá jedno světlo a každý další vždy o jedno víc, až osmý den svícen září v plné kráse. K zapalování někdy slouží samostatné deváté světlo zvané šamaš (sluha). Chanukije mají nejrůznější tvary a jejich zapalování provází různé zpěvy. Oblíbeným pokrmem se staly horké koblihy a také hraní chanukových her. K hrám pro Chanuku typickým patří karetní hry a drejl. Na čtyřech stranách drejlu jsou nakreslena čtyři hebrejská písmena, počátky čtyř slov připomínajících větu Nes gadol haja šam, což znamená „Stal se tam velký zázrak.“ Během Chanuky je zakázáno držet půst a pronášet pohřební projevy.

Díl XV. * Purim *

„Svátek losů“(Purim) připadá na 14.den hebrejského měsíce adar (přibližně březen). Je to nejveselejší židovský svátek, jehož obsah souvisí s textem biblické knihy Ester. Zde se píše o úkladech proradného vezíra Hamana proti Židům v perské říši za vlády krále Achašveroše (4. stol.př.n.l.), v době babylónského vyhnanství, jež následovalo po zničení prvního Chrámu. Haman chtěl vyhladit všechny Židy, ale díky odvaze královny Ester a jejího strýce Mordechaje se mu to nezdařilo. Ester se totiž, skrývajíc svou víru, dostala do blízkosti krále, kterého si naklonila a přesvědčila ho, aby nechal vezíra Hamana odstranit. Na paměť překonaného nebezpečí zachovávají Židé den před svátkem půst.
Středem purimové bohoslužby je ráno i večer četba svitku s textem knihy Ester. Tento zvláštní svitek stočený pouze do postupně odvíjené ruličky (megila) bývá na rozdíl od jiných hebrejských biblických knih bohatě ilustrován. Kdykoliv se během předčítání ozve jméno krutého Hamana, okamžitě je přehluší křik dětí a rachot řehtaček. O Svátku losů se též v židovských domech pořádají veselé hostiny, konají se maškarní průvody pro děti a hrají se divadelní hry o královně ester. K náboženským povinnostem se počítá obdarovávání chudých a posílání dárků přátelům – většinou sladkostí. Tomuto zvyku se říká „rozesílání porcí“ (mišlaoch manot).

Díl XVI. * Narození a dospělost *

Nejdůležitějším obřadem u Židů po narození dítěte (chlapce) je obřízka. Příkaz obřízky nacházíme v hebrejské Bibli, označené jako „smlouva Abrahámova: Každý mužského pohlaví, jemuž je osm dní, ať je u vás obřezán.“ (První kniha Mojžíšova 17,12). Obřízka (mila) je tak prvním náboženským obřadem po narození chlapce. Vyjadřuje se jí myšlenka, že tělesnost a pudovost mají být podřízeny vyššímu, mravnímu zákonu. Spolu se zachováváním šabatu se historicky stala nejdůležitějším symbolem judaismu, a proto byla v dobách pronásledování často zakazována.
Obřízka, jak už bylo zmíněno, se koná osmý den po narození. V porodnici, doma, ale i v synagoze. Provádí ji mohel, který má potřebné lékařské a náboženské znalosti. Chlapce při obřadu drží na klíně kmotr zvaný sandak a kromě rodičů jsou přítomni četní hosté. Po požehnání dostává chlapec hebrejské jméno, jehož součástí je tradičně i jméno otce (např.„David ben Josef“). V aškenázské oblasti (východní, střední a západní Evropa) se přitom zachovává zvyk pojmenovávat novorozence pouze po zemřelých příbuzných. Dívky dostávají své jméno ještě dříve než chlapci – při prvním šabatu po narození, kdy je otec povolán k předčítání Tóry.
K náboženským povinnostem spojeným s narození se ještě v judaismu řadí obřad zvaný „Výkup prvorozeného“ (Pidjon haben). Při něm je od Hospodina symbolicky vykupován chlapec, který se matce narodil jako první dítě. Židé si tímto připomínají, že při desáté egyptské ráně byli prvorození Izraele ušetřeni – stali se zasvěcenými Bohu. Obřad se koná 31.den po narození.
Důležitým mezníkem v životě Židů je dosažení náboženské dospělosti. Pro chlapce byl tento věk stanoven na 13 let, pro dívky již o rok dříve. Tímto okamžikem se dítě stane „synem příkazu“ (bar micva) či „dcerou příkazu“ (bat micva) a nadále nese plnou odpovědnost za své jednání.
Zvláště slavnostní je obřad bar micva, který se koná v synagoze první sobotu po chlapcových 13. narozeninách. Chlapec je poprvé povolán ke čtení Tóry a také se poprvé halí do modlitebního pláště (talitu). Od toho dne si také může navíjet modlitební řemínky (tefilin), ale modlitební plášť smí až do svatby nosit jen když je povolán k Tóře. Během obřadu bar micva též chlapec někdy pronáší náboženskou promluvu.

Díl XVII. * Manželství *

Manželství se v judaismu těší nesmírné úctě. Jde o posvátné spojení muže a ženy, jímž se naplňuje jede z hlavních příkazů Tóry: „Ploďte a množte se.“ Žena a manželství nacházejí chválu na mnoha místech Bible. Známé je například známé rčení krále Šalamouna: „Kdo našel ženu, našel dobro a získal milost Boží.“(Přísloví 18,22). Židovské manželství spočívá na vzájemné důvěře a dohodě. Tuto myšlenku vyjadřuje po tisíciletí svatební smlouva, nazvaná aramejsky ketuba, která stanovuje práva a závazky manželů. Manžel se podpisem svatební smlouvy především zavazuje, že se ke své ženě bude chovat s úctou, že ji nenechá bez prostředků. Ketuba, která zůstává ve výlučném vlastnictví ženy, rovněž stanovuje hmotné zajištění ženy pro případ úmrtí manžela nebo rozvodu.
Vlastní svatební obřad se většinou koná v úterý, v žádném případě ne ve sváteční nebo smuteční dny Izraele a kromě toho ani v některých dalších, tradicí stanovených období. Svatba (hebrejsky chatuna) se nemusí konat v synagoze. Podmínkou je, aby snoubenci byli oddáni pod baldachýnem, a nezáleží na tom, kde je vztyčen. Židovské svatby se tak mohou konat i pod širým nebem. Baldachýn (chupa) je upevněný na čtyřech tyčích, symbolizuje budoucí domov manželů. Pod baldachýn přijdou v doprovodu rodičů ženich (chatan) a nevěsta (kala). Bíle oděná nevěsta sedmkrát obejde ženich a tím začíná první část obřadu – zasnoubení. Po rabínském požehnání se ženich i nevěsta napijí vína z jednoho poháru, ženich navleče nevěstě prsten na ukazováček pravé ruky a vysloví prastarou formuli dle Talmudu: „Budiž mi zasvěcena tímto prstenem podle zákona Mojžíše a Izraele.“ Druhou část obřadu tvoří sňatek (nisuin). Ženich podepíše svatební smlouvu a společně naslouchají sedmi svatebním požehnáním. Na závěr ženich rozbije skleněný pohár, na což přítomní zvolají „mazal tov“–„hodně štěstí!“ Po svatbě následuje bohatá hostina, při níž někdy vystoupí ženich s náboženskou promluvou.

DílI XVIII. * Židovské stravovací zvyklosti a židovský dům *

Pro tradiční židovskou domácnost je typické zachovávání předpisů spjatých s rituální čistotou jídla. Soubor těchto pravidel, která věřící dodržují i mimo domov, se hebrejsky nazývá „kašrut“(od košer = vhodný, rituálně čistý). Náboženskou vhodnost či nevhodnost jídel i přesné jídelní předpisy určují Tóra a Talmud. Hebrejská Bible především vymezuje rituálně čistá zvířata. Ze savců k nim patří pouze přežvykující sudokopytníci – hovězí dobytek, ovce a kozy. To je důvod, proč Židé nejedí nejen vepřové maso, ale například ani králíka nebo zajíce. Z ptáků se běžně požívají domestikované druhy, zatímco zakázáni jsou zejména draví ptáci. Za košer ryby jsou považovány ty, které mají současně ploutve a šupiny. Proto věřící Židé nesmí jíst například jesetera. Zakázány jsou rovněž všechny druhy plazů, měkkýšů a korýšů.
Aby maso bylo rituálně čisté, musí být též zabito předepsaným způsobem. Rituální porážku (šechita) smí provádět pouze k tomu způsobilý řezník (šochet), jenž zvíře usmrcuje čistým řezem. Judaismus má za to, že při tomto způsobu porážky zvíře nejméně trpí, a zároveň z jeho těla odchází krev. Její požívání Tóra přísně zakazuje, a proto se ještě doma maso prosoluje a máčí ve studené vodě, aby se všechny zbytky krve odstranily. K důležitým zásadám ještě patří, že mléčná a masitá strava se nesmí jíst dohromady. Proto i v košer kuchyni bývají dvě oddělené sady nádobí.
Odlišností židovských domů jsou kromě jejich vnitřního vybavení (šabatové a chanukové svícny, různé předměty pro domácí pobožnosti..) hlavně malé podlouhlé schránky připevněné na pravé veřeji – tzv. mezuzy. Tímto Židé plní příkaz Páté knihy Mojžíšovy, podle něhož mají vyznání víry psát „na veřeje svého domu a na své brány.“

Díl XIX. * Úmrtí *

Tradiční institucí, která se stará o duchovní potřeby nemocného či umírajícího, je pohřební bratrstvo (chevra kadiša). Členové tohoto zbožného společenství však vždy pomáhali i pozůstalým a těm, kdo se ocitli v nouzi: poskytovali útěchu, podíleli se na přípravě pohřbu a v případě nouze podporovali rodiny bez živitele, sirotky a chudé. Být členem pohřebního bratrstva se vždy považovalo za poctu, které se dostávalo jen mravně zcela bezúhonným a váženým členům židovské obce.
Židé odmítají kremaci a pohřbívají pouze do země. Pohřeb se má uskutečnit co nejdříve, pokud možno ještě v den smrti. Uložení do hrobu předchází rituální očištění zesnulého (tahara), po němž je tělo oblečeno do košile, spodků a nakonec rubáše (kitlu). Všechny součásti oblečení jsou bílé. 2) Do rakve, která se vždy zhotovuje z prostých, nehoblovaných prken, nesmí přijít žádné květy ani šperky. Zásadou židovských pohřebních zvyklostí je totiž prostota, v níž není místa pro rozdíly mezi bohatými a chudými.3)
Po modlitbách a smutečním proslovu rabína je rakev za pronášení žalmů nesena ke hrobu. Když je do něj spuštěna, hodí každý z přítomných na rakev tři lopatky hlíny. 4) Závěr obřadu tvoří modlitba „Kadiš“. Doba do pohřbu a sedm následujících dní je neintenzivnějším obdobím zármutku(šiva), kdy pozůstalí ani nevycházejí z domu. Dalších třicet dní smutku (šelošim) již pozůstalé pomalu přivádí k povinnostem života, ale ještě rok od smrti nejbližších příbuzných platí zvláštní smuteční ustanovení včetně závazku zdržet se zábav. Kamenný pomník (maceva) se vztyčuje zpravidla rok po úmrtí.

Díl XX. * Židovský hřbitov *

Většina židovských náboženských obcí má svůj vlastní hřbitov. V minulosti musela s jeho založením souhlasit feudální vrchnost, proto židovské hřbitovy bývaly často daleko od vesnice nebo města, aby je ostatní obyvatelé „neměli na očích“. Někde směl být takový hřbitov založen jen na opovrhovaném místě, například v sousedství popraviště.
Základem židovských pohřebních zvyklostí je prastará zásada nenarušitelnosti hrobů. Ostatky zemřelých mají jednou provždy zůstat na místě, kde byly pohřbeny. Pokud plocha hřbitova nedostačovala a Židé ji nesměli rozšířit, navážela se na staré hroby silná vrstva hlíny. Další zemřelí pak byli pohřbíváni nad původními hroby a vedle nových náhrobků se zasazovaly i náhrobky původní. Tak se na některých rozlohou malých hřbitovech navršilo během staletí i několik vrstev hrobů a došlo k nápadně hustému nahromadění náhrobků.
Obvyklým náhrobkem býval deskový kámen zapuštěný kolmo do země(stéla). Může být pokrytý pouze písmem, ale mnohé z náhrobků bývají nápadné ozdobným tvarem i vyhloubenými či vypouklými ornamenty a symboly. Židovské náhrobní nápisy bývali od nejstarších dob výhradně v hebrejském jazyce a písmu. Až od poloviny 19. století se objevují náhrobky dvojjazyčné (hebrejsko–německé nebo hebrejsko-české). Skoro vždy ale na posledním řádku najdeme pět hebrejských písmen TNCBH, zkratku tradiční náhrobní formule, citující hebrejskou Bibli:„Ať je jeho (její) duše zahrnuta do svazku živých“.
Podle starého židovského zvyku se na hřbitov nenosí květiny, ale na náhrobky se pokládají kamínky. Tento zvyk připomíná pohřby ve starověkém Izraeli, kdy byly hroby pokrývány velkými kameny na ochranu proti zvěři.

Převzato z Dómského zpravodaje, farnost Olomouc

Mé poznámky k textu:

1) Ženy nejsou povinny nosit zakrytou hlavu,ale přesto ji většinou halí šátkem na znamení skromnosti.

2) Pokud je zemřelým dospělý muž,tělo se zahalí do jeho talitu,přičemž třásně (cicit) jsou v poloze pasul (neplatné založí se).

3) Běžným začátkem pohřebního obřadu je roztržení roucha (keria),což pomáhá uvolnění potlačených emocí,většinou se tak stává již v domě smutku.

4) A to až do chvíle dokud neni celé tělo zakryto hlínou.Toto vykonávají pouze muži.